S uhlím odchází i regulace.

Čísla jsou v modelovaném scénáři jednoznačná. V roce 2030 zbývá 932 MW uhelné kapacity. V roce 2035 nula. Zlom nepřichází až na konci: zhruba 1,76 GW se odstavuje už v roce 2028 a útlum se dokončuje do konce roku 2030. Není to plán někoho z oboru ani něčí přání — je to vstupní předpoklad scénáře, ze kterého se odvozují národní cíle.

Sledovat se u toho obvykle začne bilance výroby: kolik terawatthodin vypadne a čím se nahradí. To je ale ta jednodušší polovina otázky. Uhelné bloky v soustavě nedělají jen energii. Dělají regulaci — točivou setrvačnost, primární a sekundární regulaci frekvence, schopnost najet a odstavit podle dispečinku. Studie k tomu uvádí, že potenciál uhelných zdrojů pro podpůrné služby je v roce 2035 nulový. Nezmenšený, nulový.

Čím se to nahrazuje

Ve scénáři rostou dvě kategorie. Plyn z 3 396 MW na 4 754 MW, baterie z 1 723 MW na 2 031 MW. Dohromady je to zhruba 1,7 gigawattu přírůstku proti necelým třem gigawattům odcházející uhelné kapacity — a přírůstek má jiné vlastnosti než to, co odchází.

Baterie umí velmi rychlou regulaci a v krátkých časových měřítkách je lepší než jakýkoli točivý stroj. Neumí ale dlouhodobě dodávat: dvouhodinový systém pokryje dvouhodinový problém. Plyn to naopak umí, ale je vázaný na palivo a na cenu emisní povolenky. Ani jedno z toho není náhrada uhelného bloku jedna ku jedné; je to jiná skladba schopností, kterou je potřeba složit dohromady.

Co se v těch číslech skrývá

Tady je věc, kterou studie sama píše a která se z citací obvykle vypustí: plynová kapacita v modelu zahrnuje takzvané hydrogen-ready zdroje, tedy bloky připravené na budoucí spalování vodíku. Studie zároveň dodává, že pravděpodobnější je provoz na zemní plyn — vodíková infrastruktura garantovaná není.

To není detail. Znamená to, že když v podkladu čtete „plyn 4 754 MW", čtete kapacitu, jejíž palivo je z hlediska roku 2035 otevřená otázka. Kdo z toho čísla odvozuje očekávání o emisích nebo o provozních nákladech soustavy po roce 2030, staví na předpokladu, který sám model označuje za nejistý.

Proč to má význam pro odběratele

Náklady na podpůrné služby se v Česku promítají do regulované složky ceny elektřiny. Když se zdrojová základna pro regulaci zúží a nahradí ji kapacita s vyššími variabilními náklady, projeví se to na straně, kterou odběratel neovlivní vyjednáváním s dodavatelem — ovlivní ji jen tím, kolik a kdy odebírá.

Druhý důsledek je konkrétnější. Pokud regulační schopnost odchází z velkých bloků a část jí má nahradit flexibilita na straně spotřeby, poroste hodnota toho, umět svou zátěž řídit a doložit to. Tohle je bod, kde se dnešní debata o agregaci přestává týkat jen výroben a začíná se týkat průmyslových areálů, chladíren, nabíjecí infrastruktury a datových sálů.

Třetí důsledek je časový. Většina odstavení připadá na roky 2028 až 2030, tedy do čtyř let. To je kratší doba, než jakou má typický průmyslový areál na to, aby postavil baterii, zavedl řízení zátěže nebo předělal smlouvu o připojení — u větších investic je čtyřletý horizont spíš minimum než rezerva. Kdo chce být na straně, která na téhle změně vydělá, nemá dlouhé okno na rozmyšlenou.

Jak s trajektorií baterií zacházet

Poslední poznámka, a je to poznámka o metodě. Trajektorie baterií 1,7 → 2,0 GW je normativní kotva převzatá z národního klimaticko-energetického plánu, ne tržní predikce. Fronta žádostí o připojení bateriových systémů je v Česku řádově větší než tato čísla.

Používat ji jako střed tedy dává smysl. Používat ji jako strop nedává. Kdo z ní odvozuje, že se do roku 2035 víc baterií nepostaví, čte plánovací předpoklad jako předpověď — a to je jiný druh dokumentu.