Kachní křivka není letní anomálie.

Zbytkové zatížení je spotřeba minus výroba z obnovitelných zdrojů — tedy to, co v dané hodině musí pokrýt někdo jiný. Je to veličina, kterou v soustavě nikdo neřídí přímo, a přesto rozhoduje o tom, co se v daném okamžiku děje s cenou.

V modelovaném scénáři se rozsah zbytkového zatížení v průběhu roku pohybuje mezi −8 000 a +9 000 MW. Sedmnáct gigawattů rozdílu mezi krajními stavy jedné a téže soustavy. Záporné hodnoty přitom nejsou výjimečné: nastávají už při 40 až 50 % relativní výroby fotovoltaiky, tedy dávno předtím, než instalace jede naplno. Nejnižší hodnoty připadají na duben až září, nejvyšší na leden, únor, listopad a prosinec; v rámci týdne na neděli a sobotu.

Rampy jsou to podstatnější číslo

Hodinová změna zbytkového zatížení dosahuje ±3 000 až 4 000 MW za hodinu. Největší poklesy nastávají mezi osmou a desátou hodinou, největší nárůsty mezi patnáctou a osmnáctou. Ráno soustava během dvou hodin ztratí několik gigawattů potřeby, odpoledne je stejně rychle získá zpátky.

Na tohle se dá dívat dvěma způsoby. Provozně je to nárok na zdroje, které umí najet a odstavit v řádu minut — a to je přesně to, co dnes obstarávají uhelné a plynové bloky a co po roce 2030 bude muset obstarat něco jiného. Cenově je to něco jiného: znamená to, že cena elektřiny se v průběhu dne bude pravidelně měnit o hodně, a to podle hodinového vzorce, který je dopředu odhadnutelný.

Přesně tenhle rozdíl je důvod, proč je slovo „anomálie" zavádějící. Anomálie je něco, co se přežene. Tvar zbytkového zatížení je vlastnost soustavy s deseti až jedenácti gigawatty fotovoltaiky — a ta fotovoltaika ze soustavy nezmizí.

Vítr to nedělá

Věc, kterou skoro nikdo neříká: závislost zbytkového zatížení na výrobě větrných elektráren je naopak slabá. Vítr je časově rozprostřený, nemá denní cyklus a jeho výkyvy se v ročním pohledu do velké míry vyruší. Strukturální potřebu záporné flexibility netvoří.

To má dva důsledky, které jdou proti běžnému shrnutí „obnovitelné zdroje dělají v soustavě chaos". První: problém záporného zbytkového zatížení je problém fotovoltaiky, ne obnovitelných zdrojů obecně. Druhý: vítr v portfoliu působí opačně než fotovoltaika — přidání větrné kapacity denní tvar nezostřuje, spíš ho vyhlazuje. Kdo staví portfolio zdrojů, měl by s tím počítat jako s rozdílem, ne je házet do jednoho pytle.

Sezónnost není totéž co anomálie

Sezónní rozdíl je přitom výrazný a stojí za to ho číst správně. Nejnižší hodnoty zbytkového zatížení připadají na duben až září, nejvyšší na leden, únor, listopad a prosinec. V rámci týdne jsou nejhlubší poklesy v neděli a v sobotu, tedy tam, kde je průmyslová spotřeba nejnižší.

Z toho plyne, že extrémní stavy jsou předvídatelné dvakrát: jednou v ročním cyklu a podruhé v týdenním. Předvídatelnost je v téhle úloze to podstatné. Kdyby šlo o náhodné výkyvy, nedalo by se na ně nic navázat — provoz ani obchodní model. Protože jde o vzorec, dá se plánovat: údržba se dá naplánovat do hodin s vysokou cenou, nabíjení do hodin s nízkou, a smlouva o dodávce se dá postavit tak, aby ten rozdíl neprojedla marže dodavatele.

Co si z toho odnést jako odběratel

Denní cyklus zbytkového zatížení se propisuje do všeho, co má hodinovou nebo čtvrthodinovou granularitu: do spotové ceny, do ceny regulační energie, do toho, kdy se vyplatí nabíjet a kdy vybíjet. A propíše se i do produktů, které dnes hodinovou granularitu nemají — dynamické tarify a dvoupásmové ceníky vznikají právě z tohohle tvaru.

Prakticky to znamená, že otázka „kolik odebíráme" bude postupně méně zajímavá než otázka „kdy odebíráme". Provoz, který svou spotřebu umí posunout o tři hodiny, bude mít proti sousedovi se stejnou roční spotřebou jinou fakturu — a rozdíl se bude každým rokem zvětšovat.

Pro odběratele to znamená, že poloha jeho špičky v rámci dne bude mít každý rok větší cenový význam než její výška.