Výroba krát cena je horní odhad.

Číslo, o které jde, je omezování výroby z obnovitelných zdrojů. Ve scénáři, ze kterého vychází národní plánování, vychází na 4,1 % roční výroby v roce 2030 a 4,3 % v roce 2035. V absolutních číslech je to 595 gigawatthodin, respektive 775 gigawatthodin ročně. Není to malá veličina a není to jednorázový jev: nenulové omezování nastává zhruba ve 3 400 hodinách za rok, tedy ve více než třetině všech hodin.

Pro pořádek hned na začátku: cíl podle evropského nařízení je 5,0 % a Česko se do něj v obou modelovaných letech vejde. Z pohledu státu je tedy všechno v pořádku. Z pohledu vlastníka konkrétní instalace je to jiný pohled — protože ta ztráta se nerozdělí rovnoměrně mezi všechny hodiny a všechny zdroje.

Ztráta má adresu v čase

Omezování se koncentruje do hodin 10 až 15, se špičkou mezi dvanáctou a třináctou. Roční maximum připadá na duben, týdenní na neděli. To je přesně profil, ve kterém střešní fotovoltaika bez akumulace vyrábí nejvíc a ve kterém zároveň spotřeba v areálu bývá nejnižší — v dubnu se netopí ani nechladí, v neděli se ve většině provozů nevyrábí.

Následek je nepříjemně jednoduchý: hodiny s nejvyšší výrobou se překrývají s hodinami, kdy je výroba nejméně užitečná soustavě a nejméně hodnotná na trhu. Průměrná cena, kterou zdroj za svou kilowatthodinu skutečně dostane, je proto nižší než průměrná cena na trhu. Tomuto poměru se říká capture rate a v modelovaném období systémově klesá. Výpočet výroba × průměrná cena tento pokles neobsahuje, a proto je horním odhadem, ne odhadem.

Dvě složky, ne jedna

Tady je potřeba být přesný, protože se to běžně zaměňuje. Omezování výroby má dvě různé složky a jen jedna z nich se dá ovlivnit tím, že zdroj zflexibilníte.

První složka je systémová: soustava v dané hodině nedokáže výrobu absorbovat a výroba se omezuje. Tuhle část lze snížit — akumulací, posunem spotřeby, agregací, řízeným nabíjením. Právě o ní studie píše, že další rozvoj flexibility ji může zmenšit.

Druhá složka je lokální: řídicí systém instalace limituje přetok do sítě podle podmínek připojení. Ta část nezmizí tím, že se někde jinde postaví baterie — je daná parametry vašeho odběrného místa a smlouvou o připojení. Kdo si do modelu dosadí, že „až bude v soustavě dost flexibility, omezování skončí", počítá s tím, že zmizí obě složky. Nezmizí.

Praktický důsledek pro majitele střechy: než začnete řešit baterii kvůli capture rate, ověřte si, kolik z vašeho omezování je vůbec systémové. To se pozná z dat řídicího systému a z podmínek připojení, ne z modelu trhu.

Co s tím v investičním podkladu

Nic dramatického — jen přestat počítat horní odhad jako střed. Prakticky to znamená tři věci. Za prvé, do výnosu dosadit capture rate, ne průměrnou tržní cenu. Za druhé, počítat s tím, že poměr v čase klesá, a nedržet ho konstantní přes celou dobu životnosti. Za třetí, oddělit vlastní spotřebu od přetoků: kilowatthodina, kterou spotřebujete pod svým elektroměrem, se poklesu tržní ceny netýká vůbec, a v hodinách 10–15 je právě ona tím, co drží ekonomiku instalace.

Rozdíl mezi projektem, který je postavený na přetoku, a projektem, který je postavený na vlastní spotřebě, se tímhle způsobem rozevírá každý rok o kus víc.

A teď to obraťte

Táž čísla, která zhoršují ekonomiku výroby, jsou fundamentem ekonomiky akumulace. Šest set až sedm set gigawatthodin ročně se maří přesně v těch hodinách, kdy baterie nabíjí — v poledních hodinách, v dubnu, o víkendu. Levná energie v předvídatelném čase není vedlejší produkt problému; je to vstupní surovina.

Kdo čte tuhle studii jako špatnou zprávu pro fotovoltaiku, přečetl jen půlku. Druhá půlka říká, kde se ta hodnota po roce 2030 bude dát vybrat — a je to na straně toho, kdo v poledne umí odebrat.